Miloš Doležal jr.

Datum: 15. 3. 2016 ~ Autor: Vlaďka ~ Kategorie: Rozhovory

Baskytarista, který se od prvních kroků samouka dostal až ke studiu na prestižní univerzitě Berklee College of Music v Bostonu. Přečtěte si, jaká byla doposud jeho hudební cesta.

Jak jste se dostal k hudbě?

Hudbou jsem byl obklopen již od útlého dětství, jelikož mým otcem je Miloš Dodo Doležal - česká kytarová špička, skladatel a zpěvák. Jako producent pracoval na albech, kterých se u nás i v zahraničí prodalo několik milionů. Tato práce probíhala především v jeho vlastním studiu Hacienda u nás v Žirovnici.
Moje nejstarší vzpomínky na hudbu jsou někdy z doby, kdy mi byly asi 2 roky. Občas mě táta vzal s sebou do studia a já obdivoval především všechny ty mašiny a vybavení. Taky u nás doma věčně běžel a dodnes běží CD přehrávač. Přesně si pamatuji některé písničky z alb, která byla tak v roce 1995 nová, zvláště pak desku "Balance" od skupiny "Van Halen" nebo "Ozzmosis" od Ozzyho Osbournea. A jak jsem vyrůstal, chodil jsem se do studia dívat dál, občas jsem si vzal nějakou desku sám od sebe a poslouchal. Občas mě naši vzali na nějaký tátův koncert. Rozhodně jsem ale neměl v té době hudební ambice. Měl jsem jiné klukovské sny, než být muzikant.

 A co bylo tím konkrétním impulsem, kdy jste řekl: „Jó, baskytara, to je to pravé ořechové!“

Těch impulsů bylo postupem času několik. Moje máma má také dobrý hudební vkus a možná díky ní přišel první větší impuls. O večerech si při práci doma pouštěla nějaké desky a povídala si přitom s mými dvěma mladšími sestrami. Bylo mi tehdy tak 10. Jako úplně první mě tehdy zaujal nějaký Elvis Presley, o němž máma ségrám vyprávěla, že byl rock'n'rollový král. CD jsem si vzal a začal poslouchat, tančit a zpívat. Později máma pustila doma "bestovku" Queen a já chtěl být Freddie Mercury. O nějaký čas později vyšel film Škola Rocku, kde jsem viděl hrát rock děti v mém věku a já si řekl, že mám doma zázemí na to, že můžu hrát stejně jako ony. A tak jsem se začal zajímat o to, co a jak táta dělá, vzal jsem do ruky kytaru a začal své první krůčky jako instrumentalista. Když jsem však poslouchal nahrávky Queen, chytaly mě jejich basové linky a jejich basista John Deacon mi byl blízký jako tichý a nenápadný člen skupiny. Byl jsem totiž před pubertou poměrně rozpačitý a tichý kluk. A tak jsem tátovi řekl, že bych radši než kytaru zkusil baskytaru a on mi řekl, že doma jednu máme, ať to zkusím. A bylo to! John Deacon se stal mým prvním instrumentálním vzorem a já si díky hudbě našel seberealizaci a sebevědomí.
Ještě mimo to jsem si také řekl, že dva kytaristé doma není ideální situace a mohl bych být s tátou v budoucnu srovnáván. Takže basa byla jasná volba. :)

Jakým způsobem jste se na baskytaru začal učit? Byl jste samouk? Nebo jste měl nějakého učitele?

Byl jsem totální samouk, naprosto samostatný. Táta byl neustále zaneprázdněn, takže mi neměl čas nic ukázat, přestože na baskytaru mimo kytary taky umí zdatně. Nejprve jsem se začal učit podle sluchu. Pouštěl jsem si nahrávky a učil se tak své první riffy. Samozřejmě jsem neměl tušení o žádných prstokladech a tak něco šlo pod ruku, na něco jsem zase zkrátka nepřišel. Pamatuji si, že jsem velmi dlouho nebyl schopen zahrát žádný song úplně celý. Vždy se našlo něco, na co jsem nepřišel. Nicméně jsem vyhledával jednotlivé riffy, na pár nahrávek mě navedl táta, ale názorně mi něco ukázal jen velmi zřídka. I slapovou techniku jsem se učil podle sluchu z CD Marcuse Millera a vycházel jsem jen z toho, co slyším a co jsem viděl naživo u ostatních, tehdy zkušenějších basistů.

Opravdu nebyl ve Vašem okolí nikdo, kdo Vám pomohl alespoň se základy?

Ne. Nikdo mi nikdy nic neukázal, neznal jsem ani noty, ani tabulatury. V době, kdy jsem začínal ani neexistovalo Youtube. Časem však přišly DVDčka a měl jsem tak možnost odkoukat ze záznamů živých vystoupení alespoň nějaké prstoklady. Když přišlo Youtube, měl jsem už tehdy poměrně velmi slušný technický základ. Měl jsem pak k dispozici další stovky záznamů živých vystoupení, instruktážní videa na baskytaru však ještě tehdy nebyly na takové úrovni a tak rozvinuté, jako dnes. Hlavní zdroj pro mě bylo to, co jsem slyšel na nahrávkách a co jsem viděl u jiných naživo anebo z videozáznamů živých koncertů. Rozhodně ne instruktážní videa. Pravděpodobně díky tomu je můj styl poněkud více charakteristický, v některých prvcích svým způsobem unikátní. Buď se v něm najde něco, co je naprosto originální anebo prvky převzaté od jiných, ale vzájemně prokombinované tak, že je nikdo jiný v takové kombinaci nepoužívá.
I když jsou některé vzory v mé hře zajisté patrné, nepovažuji se za dnešní rychlokvašku, co má vše naučené z Youtube. Jsem vlastně takový hybrid mezi starší a mladou generací basistů. Moje první formální lekce na baskytaru přišly až zde na Berklee. Musím ale uznat, že i ty jsou třeba.

Zde na Berklee… K tomuto bodu se za malou chvíli dostaneme. Skočme ale ještě o nějaký ten rok zpět. Po základní škole jste se dostal na konzervatoř. Nicméně tam basovou kytaru nahradil kontrabas. Je to tak? Jak je to možné? Jak baskytarový samouk zvládne přijímací zkoušky na kontrabas?

Dobrá otázka. Když jsem byl asi v 7. třídě na ZŠ, bylo třeba vyřešit otázku, kam jít na střední školu. S rodiči jsme tuto otázku velmi probírali, ale já jsem nevěděl, kam jít. Jediné, co jsem věděl, bylo, že se chci věnovat hudbě. Naskytovala se samozřejmě možnost jít studovat baskytaru na Ježkovu konzervatoř, ale v podstatě nikdo z rodiny nebyl z představy, že bych studoval v Praze, zrovna nadšený. Ani já sám jsem vlastně nechtěl jít studovat baskytaru, protože jsem byl už zvyklý jakožto samouk zdokonalovat se sám a chtěl jsem si držet svůj styl. Navíc jsem v té době už jezdil jako host s tátou po koncertech a to byla ta nejlepší možná škola. A tak došlo na myšlenku, že bych mohl jít studovat vážnou hudbu na kontrabas. Mělo to ale jeden háček. Neznal jsem absolutně noty, ani žádnou teorii. Spoustu lidí tomu nevěřilo a říkalo mi, že nemám šanci. A tak jsme zašli s mamkou na místní ZUŠ v Žirovnici zeptat se, zda mám vůbec nějakou možnost vše dohnat a na konzervatoř se dostat. Tam se mi dostalo odpovědi, že ano, ale že mám na to rok a půl a že musím tvrdě zapracovat.

Rok a půl není moc. Kde jste bral jistotu, že to zvládnete?

Vzhledem k tomu, že student kontrabasu je na českých konzervatořích, dá se říct, nedostatkové zboží, máte vysoké šance na přijetí. Ono vlastně i profesoři jsou obecně radši, když žák přejde na kontrabas z jiného nástroje v pokročilejším věku, než začínat na kontrabasy menších velikostí od píky a pak přecházet na větší. Okamžitě jsem začal brát soukromé lekce z hudební teorie a později mi ZUŠ vyšla i vstříc v tom, že místní učitel na housle začal vyučovat oficiálně kontrabas a já tak u něho mohl studovat. Mimo to jsem začal také chodit na hodiny klavíru. A tak jsem na sobě pracoval, jen se nevědělo, na jakou konzervatoř jít. Rozhodování se velmi protáhlo, až už začínalo být horko. Nejbližší konzervatoř od nás byla v Českých Budějovicích. Moje učitelka na teorii byla však absolventkou kroměřížské konzervatoře a vyprávěla mi, že jejím třídním profesorem byl profesor Miloslav Gajdoš, který tam také vyučuje. Také mi tehdy velmi pomohl její bývalý spolužák Aleš Zástěra, který u prof. Gajdoše kontrabas absolvoval a namotivoval mě, abych zkusil Kroměříž. Později jsem objevil na internetu luxusní video prof. Gajdoše, které viděl i táta a říkal, ať jdu k němu. Tak jsem si zjistil, kdy je v Kroměříži den otevřených dveří a jeli jsme tam. Prof. Gajdoš byl tehdy bohužel v Číně a nemohl jsem tak absolvovat konzultaci s ním. Nějakou dobu trvalo, než jsem na něho získal nějaký kontakt a než byl pan Gajdoš zpět v ČR. A tak jsem se k němu osobně dostal až měsíc před přijímacími zkouškami.

Jaké bylo první setkání s panem Gajdošem?

První konzultace pro mě byla dost šokující, o jeho metodách jsem neměl nejmenší potuchy a taky mi kompletně pozměnil téměř celý repertoár. Později jsem se také dozvěděl, že mě chtěl odmítnout, nicméně šanci mi dal. Já k němu pak přijel ještě asi dvakrát nebo třikrát na konzultace, povedlo se mi během měsíce všechno dohnat a u talentovek mě vzali, myslím, snad i z prvního místa. Jeden velký chaos, ale zvládl jsem to a naučil jsem se tak jít za svým nehledě na to, co ostatní říkají.

S tím souhlasím, člověk se nemá něčeho vzdávat, dokud to prostě nezkusí. Na konzervatoři jste se nějakou chvíli „ohřál“. Kolik let to přesně bylo?

Strávil jsem v Kroměříži celkem pět a půl roku. V polovině 6. ročníku jsem studium přerušil, abych mohl jít studovat na Berklee do Bostonu. Na podzim se mám v plánu do Kroměříže vrátit, dodělat absolutorium a poté pokračovat opět na Berklee. Tam přerušení studia na rozdíl od Kroměříže může trvat neomezenou dobu a já se tam můžu vrátit klidně i za 30 let. V září 2016 mám však poslední možný termín, kdy se vrátit do Kroměříže. Považuji za rozumné dodělat si absolutorium, ale také bych si poslední rok studia na konzervatoři užil. Nejen já se budu dívat na školu po roce stráveném v USA jinak, ale myslím, že i na mě se bude škola dívat jinak a bude tam mnohem lépe porozuměno mému směru a individualitě. Myslím, že mohu do školy přinést i novou energii a motivovat ostatní studenty. Mezitím budu s Berklee udržovat kontakt a do Bostonu si možná i párkrát odskočím. Po dokončení konzervatoře tam mohu pokračovat dál.

Studovat na Berklee se jen tak někomu nepoštěstí. Jak to vnímáte? Jste tam zaslouženě? Podporuje Vás v tom i okolí?

Koncem dubna se vracím zpátky na delší čas do ČR a bude to dohromady rok života, který jsem v Bostonu a na Berklee strávil. Čím déle tam studuji, tím víc pozoruji, že se na Berklee dívám jen jako na školu, nástroj, který mi pomůže vyvíjet se dál v hudební kariéře. Myslím, že to je a zároveň není dobře. Ani tak prestižní škola, jako je Berklee, vám nezaručí úspěch v hudební kariéře, to už dnes vím zcela jistě. Pro spoustu lidí je studium na Berklee životním snem. Já považuji poměrně vysoké stipendium na Berklee i skvělé instrumentální a akademické výsledky a úspěchy za skvělé a cenné věci, které mě povzbuzují a posouvají, ale na druhou stranu je to prostě jen životní etapa. Pak si zase na druhou stranu často sám sobě říkám, co bych za takové úspěchy dal v době, kdy jsem celý jeden rok řešil papírování a všechno kolem, abych tam vůbec studovat mohl a když se mě mocní nějaké pochybnosti o sobě, pak si zase říkám, že jsem to dotáhl zatraceně daleko.
Neznám Čecha, který nebyl na Berklee zaslouženě a řadím mezi ně i sebe. Díky rodině a několika přátelům, kteří mi fandí a věří mi, můžu být zde a nesmírně si toho vážím. Ale i okolí a veřejnost mě velmi podporuje, opravdu veliké množství lidí mi skládá poklony a respekt. Samozřejmě se najdou i negativní reakce. Neberu ale jakékoli reakce příliš vážně. Na Berklee jsem já, ne okolí. Já sám nejlépe vím, jak to na Berklee chodí a co potřebuji, okolí má vždy poněkud zkreslený pohled. Musíte být za každou cenu sám sebou a dělat správná rozhodnutí, ať se děje, co se děje...

S jakými zajímavými osobnostmi jste se v USA setkal?

Měl jsem opravdu tu čest potkat ve svém životě spoustu zajímavých osobností. Jen na Berklee je 5000 studentů z celého světa, se kterými navazujete kontakt. Zajímavé je, že spolupracuji především s lidmi z Kalifornie, asi to je osud. :) Ale zahrál jsem si i s lidmi z Austrálie, Japonska, Palestiny, Brazílie a dalších zemí z celého světa.
A pak už tu jsou velká jména, která jsem potkal osobně při různých příležitostech jak v Americe, tak i u nás a v Německu, jako kytaristé Steve Lukather (Toto), John Oates (Hall & Oates), dlouholetá porotkyně soutěže American Idol a hitmakerka Kara DioGuardi, basisté a mé vzory Victor Wooten, Steve Bailey, který je mimochodem vedoucí basového oddělení na Berklee, Lee Sklar, Chuck Rainey, Gary Willis, John Patitucci, Christian McBride, Stuart Hamm, Rhonda Smith, David Ellefson (Megadeth), Alphonso Johnson, bubeník Chester Thompson (Genesis, Frank Zappa, Phil Collins aj.) a spoustu jiných. Moji učitelé na basu Joe Santerre a Danny Morris učili také pár mých vzorů, se kterými jsem ještě neměl tu čest se setkat. Všichni tito lidé jsou jinak velmi milí a zážitek ze setkání umocňuje ta jejich energie. V ten moment si uvědomíte, že jsou to lidi stejně jako vy. Mnohé z nich jsem potkal několikrát a některé téměř denně.

Věnujete se i výuce? Předáváte svoje zkušenosti dál?

Vzhledem k tomu, že si budu muset dál rozvíjet a budovat svojí hudební profesi jako takovou, budu se muset výuce věnovat a budu nabízet soukromé lekce. Především na baskytaru, ale také jsem schopný dávat hodiny kontrabasu a hudební teorie, to nejen klasické, ale i jazzově založené na systému Berklee, jako harmonie, aranžování a ear training. Rozhodně své zkušenosti rád předám komukoli, kdo prokáže potenciál a je ochoten něco obětovat. Co nevidět se tedy přihlásím do vašeho portálu! :))

Je něco, co byste chtěl čtenářům vzkázat?

V dnešní době je působení v "hudebním byznysu" ze světového hlediska velmi náročné. Pokud chcete uspět, nebudete muset umět jen zatraceně dobře a všestranně hrát, znát teorii, improvizovat, umět číst z listu, ale záleží i na vaší osobnosti, vašem vystupování, jednání a komunikaci, pokud chcete do zahraničí i znalost cizího jazyka, schopnost sebepropagace, mít dobrou image a schopnost v něčem vyčnívat, být zodpovědní, pozitivní a družní, atd. Americký systém výuky je tomu přizpůsobený, český v tomto ohledu potřebuje přidat a já věřím, že portál Chcilekci.cz k tomu nemalou mírou přispěje! Nezapomeňte však, že vaše cesta musí být zábava, jinak nemá cenu to dělat! :))
Velmi moc děkuji za rozhovor!

Miloši, i my velmi děkujeme za inspirující rozhovor!


Chcete se Miloše na něco zeptat? Využijte komentářů pod článkem.
Fotografie: soukromý archiv M. Doležala jr., daniell.cz, fotosvanda.com